Konec 19.století přináší převratné objevy - mezi nimi i vynález rentgenu a objev původce tuberkulózy.

V Evropě jsou v té době dva rozdílné názory v přístupu k léčbě a kontrole nemocných s tuberkulózou. Jednak byly budovány tzv. dispenzáře, což byla ambulantní forma péče o nemocné, jednak po kongresu o tuberkulóze v Berlíně v roce 1899, byla po celé Evropě zakládána sanatoria, a to především v horských oblastech.

Krátce na to vznikl v Praze Spolek ke zřizování a vydržování léčeben pro nemoci plicní v království Českém, markrabství Moravském a vévodství Slezském.

Členy spolku byli lékaři, církevní hodnostáři, řemeslníci, živnostníci, zástupci obcí, obchodníci apod. Z tohoto výčtu je vidět, že tuberkulóza byla opravdu závažný celospolečenský problém. V roce 1905 byly již vytvořeny příznivé podmínky a tak v Praze vznikl dispenzář nemocných (později známý pod jménem Masarykova liga). Dne 29.května 1905 byla v Žamberku zakoupena Spolkem veškerá pozůstalost po prof.dr.Albertovi (několik budov a rozsáhlý park se vzácnými dřevinami). Okamžitě tak bylo schopno provozu první Sanatorium pro nemocné skrofulosou a tuberkulosou v českých zemích nazvané po slavném žamberském rodákovi ALBERTINUM. Základem sanatoria se stala Albertova letní vila, která pojala až šedesát pacientů, kuchyň s jídelnou, později i rentgen a laboratoř.

Jídelna s vodoléčbou z roku 1912, nyní část administrativyPrvní rok zde byla pouze letní kolonie pro děti postižené tuberkulózou a skrofulózou, lékařem se stal praktik ze Žamberka, ošetřovatelky byly z Červeného kříže. První ředitel byl dr. Jan Panocha, který nakonec za poměrů rakouského mocnářství vybudoval léčebnu s celoročním provozem o 130 lůžkách. Ošetřovány zde byly hlavně ženy a děti. Počet lůžek v léčebně však vůbec neodpovídal potřebě, neboť tuberkulózy bylo v Čechách mnoho. Na přelomu století uvádělo rakouské ministerstvo úmrtnost 364 / 100 000 obyvatel, počet žijících nemocných v té době samozřejmě vůbec znám nebyl.V následujících letech proto na našem území vznikaly postupně další léčebny - Pleš, Jablunkov, Paseka, Janov, Prosečnice, Jevíčko apod.

Ve svých začátcích spočívala léčba nemocných v sanatoriích na dietním režimu, klidu, pobytu na čerstvém vzduchu, a nakonec jistě svou roli  sehrála i izolace nemocného. Tento způsob léčby posiloval imunitu organizmu a mohl tak mít efekt hlavně v počátku nemoci, ale ne u rozsáhlých nálezů, které nebyl schopen vyléčit.

Jak asi vypadal léčebný režim v Albertinu si můžeme představit z různých vyprávění pamětníků, zápisů ředitelů apod. Pacientky se staraly o úklid, sbíraly léčivé byliny, pěstovaly bource morušového. K areálu patřila velká zeleninová zahrada, ovocný sad, k přilepšení stravy se chovala prasata . Jídelníček obsahoval například vnitřnosti a jáhly jako zdroj křemíku, po večeři se pil bylinkový čaj zvaný "Albertinská směs", jehož přesné složení nám dnes není známo. Nemocní podstupovali 2x týdně masáže a vodoléčbu, což byly koupele v kuchyňské soli. Byli ozařováni horským sluncem, soluxem a Kissovou lampou. Na břehu nedaleké říčky Rokytenky byla vybudována letní plovárna. Zkoušela se i další, už medikamentózní, podpůrná léčba. V roce 1912 nastupuje na místo ředitele dr. Rudolf Lukes. Za jeho vedení léčebna doznala mohutný stavební rozmach. Zní to jednoduše, ale tehdy to nebylo ani trochu lehké. Bývalá účetní z 30. let napsala ve svých vzpomínkách: "Dr. Lukes budoval sanatorium z ničeho, jen z peněz vyžebraných přímo na ministerstvech - jedněmi dveřmi byl vyhozen, druhými se vrátil. Budoval sanatorium lidové. V roce 1924 dokonce odmítnul přijmout vnučku prezidenta Masaryka s odůvodněním, že má možnost se léčit jinde a nebude tak zabírat místo jiné, chudší pacientce". Nechme na čtenáři, zda to bylo dobře.

Postupně byly ve 20. a 30. letech přistaveny zděné léčebné pavilony, prádelna, kuchyně, vodoléčba a další hospodářské budovy a byly zřízeny tzv. lehárny. Zde pacienti lehali na čerstvém vzduchu ve speciálních spacích pytlích i za mrazu. V roce 1921 byly dány do provozu rentgen a laboratoř. Laboratoř byla budována za osobní pomoci prof.I.Honla, který je považován za zakladatele mikrobiologie v českých zemích. Zasloužil se o dokončení největšího pavilonu s chirurgickým sálem. To, co vybudoval dr. Lukes do r. 1934, je základ léčebny dodnes.

Po dr.Lukesovi na necelé čtyři roky nastupuje jako ředitel dr. Antonín Bukovský, který podporuje chirurgické řešení léčby některých forem tuberkulózy. V ústavu se provádějí léčebné pneumotoraxy, pneumoperitonea, různé plombáže, torakokaustiky a později torakoplastiky. Řada těchto velmi těžkých zákroků však již mnoha pacientům zachránila život. V období (a okolo) Druhé světové války jezdí do Albertina tyto zákroky provádět dr. Bedrna - pozdější akademik a přednosta Chirurgické kliniky v Hradci Králové.

V letech 1939-49 je ředitelem Albertina dr. Rudolf Křivinka - pozdější ředitel Výzkumného ústavu tuberkulózy v Praze. Za jeho působení dochází k rozmachu chirurgické léčby, a hlavně zvýšení odborné úrovně Albertina. V této době k nám dojíždí operovat dr. Petr - pozdější akademik a přednosta Neurochirurgické kliniky v Hradci Králové a dr. Procházka, pozdější profesor chirurgie a známý kardiochirurg v Hradci Králové. Nemocní se v této době dočkali světového objevu prvního léku na tuberkulózu - streptomycinu. Další, mezi pneumology velice známý, ředitel byl dr.František Mydlil, který se sám zúčastňuje operací. V roce 1953 provádí v léčebně dr. Procházka první resekci plic a zákroky se začínají doplňovat podáváním nových léků. Ty se začínají podávat i samostatně a později v kombinacích, neboť monoterapie přinášela velice brzo vznik rezistence mykobakterií na léky. V této době je v léčebně maximální počet lůžek v historii: 337.

V roce 1950 jsou v Albertinu již běžným vyšetřením bronchoskopie, spirometrie, bakteriologie, rentgenologie aj. Rozvíjí se úzká spolupráce s prof.dr.Fingerlandem z Patologicko-anatomického ústavu v Hradci Králové, který získává od našich operovaných nemocných a zemřelých bohatý studijní materiál. Poslední chirurgický zákrok byl proveden v roce 1964 a od této chvíle jsou u nás pacienti léčeni pouze konzervativně antituberkulotiky. Pokud je nutná operace (a to většinou již pro jiné nemoci než je tuberkulóza), spolupracujeme úzce s Kardiochirurgickou klinikou v Hradci Králové. Celkem bylo v léčebně provedeno 4425 operací. Později k nám pravidelně dojíždí na konzilia prof.dr.Šváb, který se stará o urologickou tuberkulózu a prof.dr.Vácha jako konziliář pro gynekologickou tuberkulózu.

V 60. letech se pak díky lékům, které výrazně zkrátily délku léčby tuberkulózy, mění postupně i skladba pacientů. K léčbě přicházejí nemocní s dalšími chorobami plic, průdušek, pohrudnice a mezihrudí ( nespecifické záněty, nádory, astma) a pacienti s různými dalšími přidruženými chorobami. Zkrácením doby léčby tuberkulózy byla uvolněna lůžková kapacita a tak v roce 1975 za vedení ředitele dr.Květoslava Fialy začínáme pečovat o nemocné na 70 lůžkách Léčebny dlouhodobě nemocných. Část lůžek plicního oddělení je vyčleněna jako detašované akutní nemocniční oddělení TRN při nemocnici v Ústí n/O.

V letech 1980 - 1990 je ředitelem dr.Jiří Kroulík, který navazuje na předchozí péči o nemocné se všemi plicními chorobami. Neopomíjí se nadále péče o tuberkulózní nemocné, kterých je však oproti jiným nemocem stále méně.

Proto v roce 1993 bylo za ředitele dr.Jiřího Jireše reprofilizováno 36 plicních lůžek v Albertově vile na akutní psychiatrické oddělení.

V roce 2007 byla zaregistrována do registru sociálních služeb Sociální služba poskytovaná ve zdravotnickém zařízení ústavní péče. Tímto vzniklo oddělení tz.: sociálních lůžek (kapacita 20 lůžek).